Duchovní stav Země k 4.4.2010 

Jakkoliv by měl být v těchto dnech duchovní stav Země výrazně proměněn k lepšímu, neboť období velikonočních svátků je významným okamžikem pro všechny, kdo se hlásí ke křesťanskému vyznání, je možné říci, že myšlenkový svět okolo Země, ba i duchovní svět v nás a okolo nás, se nezměnil ani o stupínek k větší prosvětlenosti.

Zdá se, že opět je tak promarněna další z příležitostí k duchovnímu pokroku dále.

Lidstvo i nadále tone ve své šedivé monotónnosti, s níž vstává do každého nového dne a s níž beze změny jde opět vyčerpáno spát.

Setrvačnost během každodennosti svírá lidstvo i člověka jako jednotlivce ve svých tvrdých, neústupných kleštích.

Vybočení nad rámec této každodennosti v čistém a radostném úsilí ke změně na sobě samém je  největší částí lidí převážně vnímáno jako důvod k posměškům, kritičnosti, ba dokonce i k nenávisti, plynoucí z nepochopení, že něco takového je u člověka vůbec možné.

Zmrzačeni zúženým náhledem na svět pohlížíme na druhé měřítkem jen svého vlastního druhu, měřítkem svého vlastního vědomí a poznání. Co se vymyká šedi světa, to je důvodem k nejistotě, je to považováno za ohrožení, neboť i tomu nejčistšímu úmyslu je dnešním lidstvem podsouván vždy nejprve záměr promyšlené vychytralosti. S touto paranoiou jde lidstvo tupě svým navyklým způsobem myšlení od jednoho dne k druhému.

Čistá radost, důvěra v lepší budoucnost, založená na poznání pravého smyslu bytí člověka na Zemi, je považována za něco bláznivého, ba co více, je považována pro zažitý běh lidské společnosti za něco nebezpečného, nežádoucího.

Nositel Světla Pravdy - Ježíš, byl ve svém nedlouhém pozemském životě obklopen lidmi, jež byli dvojího druhu. První naslouchali jeho slovům s čistou radostí a slyšené chtěli ihned převádět do svého života. Tito lidé chtěli, aby Synem Božím podávané Světlo vstoupilo do jejich života a stalo se jejich trvalým blízkým přítelem a pomocníkem. V radosti a štěstí, v osvobození, které přicházelo v jediném okamžiku procitnutí ducha, byli tito lidé schopni odložit od sebe mnohé zkreslené představy, které je oddělovaly od možnosti prožívání harmonie s bližními, harmonie a souznění se všemi tvory a bytostmi ve Stvoření. Takoví lidé dokázali nastoupit cestu, na níž zářilo před nimi Světlo a Pravda jako to nejvyšší.

Druhá část lidí, která se shromáždila okolo Syna Božího, aby mu naslouchala, byla tvořena těmi, kteří číhavě hledali v promluvených slovech a podobenstvích především rozpor se zavedenými pravdami tehdejšího společenského a duchovního života. Tito lidé hleděli jen na jediné. Zachytit promlouvaná slova, která budou v rozporu s obecnými výklady tehdejších zákonů. Nic nedbali na to, že to byly jen jejich výklady Ježíšem čistě promluvených slov, kterým usilovně podsouvali nebezpečnost. V jejich výkladech byl Ježíš nebezpečným vyslancem satana, byl bořičem zavedených pořádků, byl tím, kdo ohrožoval chod Izraele, jenž byl tehdejší římskou provincií. Výsledkem úvah těchto lidí nebylo nic jiného než důvod ke zničení rebela, k jeho odstranění z jejich zavedeného světa.

Usilovně pracovali na hledání cest, jak dosáhnout svých plánů, v nichž by navlékli své výklady Ježíšových slov tak, aby byly v přímém rozporu s římským právem, uplatňovaným v tehdejším Izraeli. Nakonec po všech překroucených a podvržených důkazech podařilo se Toho, jenž se svou niternou světlostí až příliš silně vymykal pochopení šedé monotónnosti, označit za veřejného nepřítele. Mnozí, kteří předtím volali „Hosana“, již vzápětí, pod vlivem manipulátorů, nechali se ve své povrchnosti strhnout k tomu, aby volali na římského místodržícího „Ukřižuj, ukřižuj ho!“

Jaký byl výsledek tohoto manipulování a křivého obžalování, ví každý, kdo jen trochu slyšel o významu Velikonoc.

A přestože toto vše známe, a známe i mnohé další z tisíců, na podobném principu se odehrávajících příběhů různých osobností v historii, to, jak velmi potřebné je člověku dokázat se vymanit ze sevření monotónnosti a šedivé plíživosti dnů, s níž jde většina lidstva životem, přesto přese všechno nedokážeme se ani dnes sami v sobě povznést ani o malý dílek výše, abychom pochopili a přijali čistě a nezkresleně do svých srdcí Světlo a Pravdu.

Pravda o skutečném smyslu života člověka, jakožto lidské, citové - duchovní bytosti, ještě i dnes je pro největší část lidí něčím, co se nachází na samém okraji všeho zájmu. Válení se mas v monotónním proudu, jenž vynořuje se se zrodem člověka a vede do tmavého neznáma pozemské smrti, je, zdá se naplněno něčím, co přitahuje až s neodolatelnou magnetičností.

Toto „magnetické něco“ je ve skutečnosti jen nejapná vlastnost člověka, která v nás až příliš často převyšuje všechny ostatní lepší vlastnosti. Touto vlastností je povrchnost, lhostejnost, nezájem, tupost, nevnímavost! To jsou projevy vlastnosti člověka, kterou můžeme nazvat vadnou vlastností, podporující jen sklon k nízkému, k úpadku, k nihilismu, ke ztrátě vlastní osobní vůle k ušlechtilosti.

A právě s touto tolik rozvinutou vlastností by se stejně tak, jako tomu bylo před dvěma tisíci lety, mnozí raději postavili na stranu těch, kdo vše posilující a občerstvující považovali za nebezpečné.

Ano, dnes nebylo by to vůbec jiné, kdyby na Zemi přišel opět Syn Boží, aby pomohl ve své lásce lidstvu pozvednout se více ke Světlu, k probuzení svého ducha. Ba možná bylo by to ve spojení s vybičovanou číhavostí rozumu ještě více provázeno dlouhodobým utrpením takovéhoto nositele Světla.

Morální znemožnění bylo by rychle po ruce všem médiím. Docela jistě by se našlo velké množství těch, kteří by sice na počátku volali „Hosana“, ale při svém prvním zklamání ihned by se přidali na stranu těch, kteří rádi a hlasitě volají „Ukřižuj!“

Ostatně, kdo zná dobře historii lidstva, ví, že něco takového se v nedávné historii již také odehrálo.

Jaký je tedy dnešní duchovní stav na Zemi?

K odpovědi stačí se jen dobře rozhlédnout.

Napětí vztahů mezi lidmi se stupňuje ve všech oblastech soužití. V politice, v obchodním a hospodářském světě, v rodinách, i v těch nejobyčejnějších vztazích, kdy se lidé vzájemně jen letmo setkávají. Ve všech těchto vztazích mezi lidmi narůstá nepochopení z nesouladu, který je výsledkem vypěstované touhy po prvořadosti vlastního prospěchu, vlastního úspěchu a vlastní povýšenosti nad druhými, byť by to mělo být jen na pár okamžiků. Jako zhoubná nemoc je právě tento způsob jednání lidí rozšířen v celé společnosti na Zemi. Je to ta nejhorší, nejstrašnější pandemie, která se zákeřně šíří mezi všemi lidmi. Nalezneme ji mezi rodiči a dětmi, mezi spolupracovníky, mezi přáteli, i ve vztazích mezi lidmi, kteří se jinak ani neznají.

Popsání tohoto stavu však nemá být pro člověka impulsem k bezradnosti, k vědomí marnosti, nýbrž má to být pro každého, kdo touží sám v sobě být ušlechtilým člověkem, pro každého, jenž jde cestou ke Světlu, podnětem k ještě většímu úsilí stát se příkladným pomocníkem pro všechny ve svém okolí. Jiná cesta zde totiž není.

Ano, samozřejmě, ještě je zde jedna cesta ke zlepšení duchovního stavu na Zemi.

Tato cesta však je vyhrazena bytostnému působení služebníků, kteří v živlech a v zákonech přírodního světa naplňují nyní ve své radostné práci Vůli Stvořitele. Naplnění všeho, co má ve Vůli Boží nadejít, je plně v rukou bytostí spravujících hmotný svět vesmíru. Člověk může jim pomáhat ve svém duchovním druhu jen tím, že sám změní sebe k lepšímu. Smí jim tedy pomáhat tím, že sám za sebe bude žít jako ten, jenž přijal do svého ducha všechna blahoslavenství, která vyjmenoval lidem Syn Boží, když ve své době kráčel po této Zemi.

redakce ao-institutu

(Kvôli aktuálnosti uverejňujeme text v jeho pôvodnom znení)